Periodickou tabulku prvků zná každý z nás. Setkali jsme se s ní již na základní škole, mnozí z nás potom i v dalším studiu či v zaměstnání. Bylo nám řečeno, že v ní najdeme atomy, ze kterých se skládá náš svět. To vyvolává představu, že všechny prvky, se kterými se zde setkáme, najdeme v přírodě, byť jen ve stopovém množství.

To však není až tak úplně pravda. Ve skutečnosti se z necelých 150 prvků, které onu tabulku tvoří, jich volně najdeme pouze 92, přičemž tím posledním je Uran. Je pravděpodobné, že v minulosti se jich vyskytovalo více, avšak ty jsou nestabilní s kratším poločasem rozpadu. To zkrátka znamená, že se postupem času přeměnily na jiné, stabilnější prvky.

Je pravdou, že ani uran není zrovna stabilní a také prochází oním procesem přeměny. To je ostatně také důvod, proč je radioaktivní. Pouze jeho poločas rozpadu je mnohem delší, a tak jej ještě můžeme nalézt, a samozřejmě také využít.

Otázkou samozřejmě je, jak tedy o ostatních prvcích víme, když se přirozeně nevyskytují. Odpověď zní, že byly vytvořeny v laboratořích. Dnes již máme urychlovače částic, které nám umožňují takto objevovat a popisovat nové prvky.

Problém je s tím, že jsou velmi nestabilní a velmi brzy se rozpadnou a přemění na některý z prvků s nižším atomovým číslem a vyšší stabilitou. I proto také mají své využití pouze ve velmi specializovaných případech, hlavně pak v petrochemickém průmyslu a někdy také v lékařství.

Je tedy jasné, že bychom periodickou tabulku neměli brát jako něco, co je naprosto neměnné. Nové prvky jsou vytvářeny denně, zatímco o těch stávajících jsou objevovány nové poznatky. Díky tomu je i tato tabulka neustále upravována. Za deset let pak může vypadat úplně jinak, než jak ji známe dnes. Kdo ví, co vše bude za tu dobu objeveno, a nejen v chemii. Nezbývá nám, než čekat a uvidět, kam nás nové objevy zavedou.